Kapitola 1: Gabriela

Tma. Ne taková, jako když zavřu oči. Tahle byla těžká. Přitisknutá. Zkusila jsem se nadechnout a šlo to. Dobře. To je první dobrá zpráva – ještě jsem neumřela.

Poslední rok jsem měla divné sny a tak mě tenhle ani nepřekvapil. Fajn. Jestli je to sen, tak si počkám, až mě pustí ven. Pohla jsem nohama a ony se otřely o tu nejjemnější látku, jakou jsem v životě pocítila. Zahřívala mě. Obepínala mě a udržovala v teple i v téhle studené tmě. Byla jako spacák na letním táboře před dvěma lety. To jsem na něm byla jako vedoucí naposledy. Ta vzpomínka mě zahřála u srdce. Začala jsem věřit, že to možná bude přece jen příjemný sen.

Pohla jsem rukama. Ozvalo se ostré „švis“ a ta látka najednou zmizela. Místo ní se dostavila prudká bolest vystřelující do středu zad. Část mého těla, o které jsem doteď nevěděla, že ji mám, prudce narazila do kamenné stěny hned vedle mých ramen. Natáhla jsem ruce a nahmatala kámen nade mnou.

Pohřbili mě zaživa. To byla první myšlenka, která mě napadla. Srdce mi začalo bít doslova o život a ruce začaly samy od sebe bušit do té kamenné desky nad mojí hlavou. Křičela jsem o pomoc. Nevím, co přesně, ale křičela jsem ze všech sil. Muselo to trvat jen pár vteřin, ale přísahám, že mi to v tu chvíli připadalo jako bych se snažila tu desku rozbít na kusy celé hodiny.

Síly mi došly rychleji, než jsem doufala, a nezbývalo mi nic jiného, než se uklidnit. Nepanikařit. Věděla jsem, že se za chvíli probudím. Stejně jsem ale toužila zjistit, co má tohle všechno vlastně znamenat. Zvedla jsem nohy do výšky a prsty se zapřela do studeného kamene. Ruce jsem opřela o stěnu a prozatím ignorovala tu hřejivou látku, která je sama od sebe následovala.

Zatla jsem zuby, zadržela dech a napnula svaly.

Neměla jsem síly na rozdávání, ale i tak se deska pohnula a odkryla svět tam venku úzkou mezírkou. Po těle mi naskočila husí kůže a já si poprvé uvědomila, že jsem… nahá. Do teplého vzduchu mé rakve se začal valit chlad a vůně tlejícího listí. S nohama nad hlavou jsem kousek po kousku odsunula desku natolik, až jsem byla schopná vykouknout ven.

S rakví jsem měla pravdu. Měla jsem dokonce svou vlastní hrobku z kamenných kvádrů. Zní to trochu zvráceně, ale potěšilo mě to. Mám sama sebe ještě stále natolik ráda, že se nedám jen tak pod zem. Alespoň ve snu ne. Musela jsem se tomu zasmát. Miluju sny, protože byly poslední dobou tím jediným vzrušením, které jsem měla.

Vysoukala jsem se z rakve na měkké měsíční světlo. Očima jsem hledala něco, co by mi řeklo, kde jsem. Odsunutá kamenná deska byla drsná a z části porostlá mechem. Žádný nápis. Žádná stopa. Přede mnou byl průchod do další místnosti a napravo jsem malým oknem uviděla černé nebe se srpkem měsíce. Taky nic povědomého.

Moje tělo se otřáslo. Prsty u nohou mě začaly bolet chladem a já si uvědomila, že jsem tady jen na návštěvě. Ne v té hrobce, ale v tomhle těle. Nebylo moje. Bylo mnohem vyšší, vyrýsovanější a plnější, než to moje. A taky mělo křídla. Bílá křídla, sahající od temene hlavy až k jejím, vlastně mým, kolenům. Znělo to šíleně a vážně to i šílené bylo. Sledovala jsem ta křídla jako zhypnotizovaná a bezmyšlenkovitě si obtočila pramínek dlouhých hnědých vlasů kolem prstu. Tohle jsem dělala vždycky, ale když jsem si to uvědomila teď, málem jsem se rozbrečela. Tolik jsem si přála mít taky takové vlasy, ale tyhle jsem měla jen propůjčené. Nepatřily mi, ale už teď jsem si je záviděla.

Pohla jsem rukama a křídla je následovala úplně stejně, jako prsteníček následuje malíček. Chvěla jsem se zimou po celém těle a tak jsem se do nich objala. Pomohlo to jen z části. Jen tam, kam křídla dosáhla. Pohla jsem prsty u nohou. Tenhle sen začínal bolet, ale stále mě odmítal pustit do teplé postele v mém pokoji.

Něco za mými zády zavylо a já strachy tiše vypískla a prudce se otočila. Bylo tam jen další okno. Ten zvuk musel přicházet z venku. Na okamžik jsem si připadala jako z kamene. Tak jako všechno okolo.

Z transu mě vytrhlo až mravenčení konečků prstů na nohou. Jakoby mi do nich někdo zabodával tisíce drobných jehliček. Tohle není dobrý. Nejsem sice mrtvá, ale brzo tady umrznu. Někde uvnitř jsem začínala chápat, že se tady chvíli zdržím. Duše si to ale stále odmítala připustit a mozek opakoval jen jednu větu: „Musíš se zahřát.“

Vyrazila jsem prozkoumat malou místnost přede mnou. Stále v mém hřejivém objetí jsem opatrně prošla otevřeným otvorem. Jako bych čekala nějakou past, ale namísto pasti přišel pocit vysvobození. Ať už mě tady zavřelo cokoliv, nechtělo to, abych umrzla. Na kovaném stojanu po pravé straně místnůstky visela lesklá bílá zbroj.

Byla nádherná. Na chvíli jsem jen stála a dívala se na ni. Připadalo mi absurdní si ji obléct. Jako bych se chystala na comic con převlečená za bojovnici z komiksu. Jenže cvakání mých zubů v zimě mě rychle vrátilo do reality.

Nejdřív spodní vrstva. Něco jako dlouhá mikina a legíny. Jakmile jsem do nich vklouzla, přestala jsem se klepat. Látka se mi přizpůsobila, obepnula mě pevně, ale nechala mi prostor tam, kde jsem ho potřebovala. To se mi líbilo.

Pak přišel na řadu lesklý kov.

Ten na hruď byl studený na dotek. Při bližším pohledu jsem si všimla spousty drobných škrábanců. Někdo se je snažil přeleštit, ale i tak jasně říkaly, že tahle zbroj není jen na ukázku. Vzadu měl plát úzkou mezeru odspodu skoro až k lopatkám. Jasně. Prostor pro křídla. Jakmile jsem ho přetáhla přes hlavu a on přilehl k tělu, chlad zmizel. Dosedl tak přirozeně, až mě napadlo, že tohle tělo zná líp než já.

Zkusila jsem pohnout rukama a roztáhnout křídla. Na zádech to zabolelo a já ucítila, jak se mi opírají o hrany kovu. Upřímně, doufala jsem, že bude pohodlnější, ale nemohla jsem si vybírat. Nárameníky mi sedly na klíční kosti a já se až nepřirozeně narovnala. Ne proto, že bych chtěla. Prostě to jinak nešlo. Tělo si samo našlo polohu, ve které zbroj fungovala.

Zapnula jsem pás se zlatou sponou. Pod ním se rozložily kovové plátky přes boky a stehna. Neřinčely. Neplandaly. Když jsem udělala krok nebo si klekla, šly se mnou. Tohle nebylo oblečení na parádu. Bylo to oblečení na cestu.

Boty byly vysoké až po kolena, pevné, s podrážkou, která se zakousla do kamene. Rukavice jsem si navlékla jako poslední. Sevřela jsem pěst. Uvolnila ji. Prsty byly překvapivě obratné.

Vtom jsem si všimla něčeho dalšího. Naproti zbroje visel krátký meč. Nebyl jako ty, které jsem znala z filmů. Působil… prakticky. Potěžkala jsem ho v ruce. Vypadal spíš jako delší kuchyňský nůž než opravdová zbraň. Dýka. Ani nevím, jak se to stalo, ale má ruka ji sama od sebe zasunula do pouzdra na pravém stehně. Jako by si zbroj sama pamatovala, že tam patří.

Stála jsem tam v tichu a poprvé od probuzení mi nebyla zima. Ani trochu. Zvedla jsem ruku. Křídlo se pohnulo spolu s ní.

Dobře, pomyslela jsem si. Jestli je tohle sen, tak je až podezřele praktický. A jestli není… tak jsem aspoň oblečená. Být oblečená je vždycky dobrý start.

Nevěděla jsem, co teď. Neměla jsem ponětí, co se ode mě čeká. Zůstat v hrobce ale nedávalo smysl. A čekání jsem měla až po krk. Zatlačila jsem do kamenného bloku přede mnou. Samotnou mě překvapilo, kolik síly mám. Takhle silná jsem se necítila už skoro rok. Blok se odsunul a odhalil zimní krajinu s nedalekým lesem. Vůně tlejícího listí zesílila a já podvědomě vytáhla dýku z pouzdra.

Ozvalo se zavytí. Dlouhé a táhlé. Přímo z lesa přede mnou. Hned na to se objevila dvě malá očka a zasvítila na mě ze tmy.

Bála jsem se. Nemá smysl lhát a říkat, že ne. Poslední rok mě ale naučil, že se strachem se žít nedá. Buď mě ten strach ovládne, a nebo budu žít. Ale obojí dohromady nejde. A tak jsem ho překonala, tak jako tolikrát za uplynulý rok. Roztáhla jsem křídla a vykročila do tmy.

Zbývalo mi snad něco jiného?

Další kapitola